na Blog.cz

Už fakt stárnu. Vánoční dárky mě obtěžují, protože dostanete stejný dárek dvakrát a musíte složitě přemýšlet, jak ani jednoho dárce neurazit a využít oba. Musíte pořád jíst, abyste ocenili kuchařské umění a spoustu energie nechané u plotny. Vyhazujete tuny odpadu. Musíte se chovat svátečně, ač se svátečně necítíte. Po Vánocích je zkouškové. Před Vánoci uzávěrka vánočního průzkumu, který nikoho nezajímá, protože zemřel Havel. Silvestr mě vyřadí na dva dny a navíc budu na svátečním novoročním obědě u tchýně zadržovat blití.

Tyto výplody vznikají tehdy, pokud se vám všechna krev nahrne do žaludku. A z nefunkčnosti dolních končetin, které se odkrví sezením. Aspoň že ten stromek je pěknej.

Už jsem slečna bakalářka. Napsala jsem si tento módní doplněk do CV. Toť vše, co se změnilo.

Tento stav byl stvrzen promocí v první školní den. Jak to tak bývá, dny, které pro vás mají být výjimečné a slavnostní, se změní ve stresuplnou zařizovací honičku. Aspoň tedy pro mého přítele, který musel na místo doručit nejdřív mne, a pak i mé hosty. Restauraci vybral též on. Stresy ovšem neminuly ani mě, jelikož jsem si nemohla být jista, jestli to všechno za mě dobře zařídí ..

Šla jsem bruslit, na led. Urputně jsem se bránila, brečela, dupala, sedala si na bobek, ale nakonec jsem tam byla dotažena. A dobrý jako. Ty mantinely na kluzištích dělaj v dobrý výšce, jelikož se přesně nabořím v pase a setrvačnost se zmírní zavěšením.

Hlavně padat dopředu! Jojojo. To není ten zásadní problém. On se člověk i nějak zlomeně rozjede, ale to klouzání střídavě na obě strany nejde. Terka to zkusila a dvakrát spadla, nade mnou stála boží ruka a namísto vytvoření kráteru v ledu jsem nabořila mantinel. Mám slabou levou nohu. Jedu a najednou vidim, že jednu nohu mám kotníkem rovnoběžně s ledem. Tady je něco špatně. Zkouším ji zvednout a už se klátim. Mantinel, můj kamarád mě vždycky podrží. To bude jasná dysfunkce. Nebo nepřekročitelné prenatální zážitky. Stojím takhle zlomeně i při čištění zubů. Třeba mám jednu nohu kratší. Martina Sáblíková se ze mě asi nezrodí.

Prý je to o psychice. Taky nic dobrýho. Labil se nikdy nerozjede, protože je labil a neumí brzdit. A taky má křehoučké tělíčko a příliš pěknou bundu na špinavý led.

Věděla jsem, že to chození se sportovcem bude oříšek .. spíš ořech.

Pokaždé, když sem vlezu, říkám si, že bych to tu měla udržovat v nějakém stylu, chápete, nepsat polytematické články o všem a o ničem, být vtipná a čtivá, přinést něco zajímavého, co může někoho potěšit. Pak si ale moje labilní kreativní ego řekne, že si bude dělat, co chce. Nevím, kdo mě učí tyhle postoje neohlížet se na nikoho!

Mám svůj život uvězněný pod clonou tísně, všechno, co dělám, či chci začít dělat, mi příjde velmi brzo zbytečné a nedosažitelné. Chybí vášeň a zaujetí, a když už to na chvíli příjde, unaví mě to a zpětně svůj entusiasmus hodnotím opět jako nadbytečnou energetickou zátěž bez výsledku. A to jsem si myslela, že se to změní s něčím novým v mém ubohoučkém bytí, třeba v podobě inspirativního člověka, citelné lásky či podobné emocionální kraviny. Realitou je příchod další stresující oblasti, kde hodnotím svůj výkon jako nedostačující. Jistě chápete, o co jde.

Nevěřím si, nevěřím si, nevěřím si. A už se to bohužel dostalo za hranice pitomého tlachání o vzhledu, vztahových či sexuálních možnostech. Moje kreativní jádro kamsi uteklo. Vize a ambice jsou podivně zastřené, schizofrenně doufám v úspěch, ale nic pro to nedělám. Asi jsem neschopná. Nikdo mě nehodlá povzbudit, protože se předpokládá, že to zvládnu sama.

Prožívá někdo něco podobného?!

Jdu se na to najíst.

Tady to ale osiřelo. Paradoxně čím víc toho člověk v hlavě má, tím míň se mu to chce ventilovat. A těch paradoxů je posledním děním stále víc. Překvapivým momentem v životě je poznávání sama sebe, a tím víc, když si to uvědomujete a šokujete se. Já jsem teď například zamilovaná. Tak zvláštně zamilovaná. Prožívám svůj život jako hru, koukám na ni diváckym okem a zároveň ji utvářím. Je to schizofrenní, ale možná je to jistý druh obrany, strategie, která umožňuje odstup. Je hnusný takhle mluvit o "lásce"? Ta láska a spokojenost jde prý vidět na první pohled. Nevím, příjdu si stále stejně ošklivá a nepřitažlivá. Jediný rozdíl je v tom, že už mi to míň vadí. Podezřívám Vaška z toho, že má nějakou zvláštní vztahovou a sexuální úchylku. Stačí si totiž projít jeho seznam krásných akčních a všestranně dokonalých kamarádek takyrádek.

A ty stavy spokojenosti jsou zvláštně nepřirozený. Po slasti příjde pád. Mám já tohle období bez starostí zapotřebí? Jako bych nežila, jen tak plula na vlně, která zrovna příjde. V tom je málo překonávání. Ke schizofrenikovi ještě masochista.

A taky se ptám, kdy konečně za ten svůj entusiasmus dostanu zaplaceno! Smysluplná práce je fajn, ale nějaký potřeby se holt uspokojujou penězma. I když stejně bych si za ně zase koupila jen jídlo. Libido je silný prevít!

Pracujte a nepřemýšlejte nad blbostma. Hovoří vlastní zkušenost.

Lidé mířící na koupaliště nechávají doma kromě plavek také mozky. Stokrát opakovaný vtip, nejdřív lehký úsměv, pak už ani na to není síla. Čekání před turniketem na zázrak .. tak do toho strč, do prdele! Absolutně nejvíce nasrávací věta: Ono to nejde. Prosím vás, nestrkejte to dítě v kočárku do toho turniketu, ať se neuškrtí tyčí .. vyndejte ho, když už se dusí .. aha, tak já vám asi radši půjdu pomoct.

Ne, nevím proč chce každý druhý pracovat s lidmi. Je to sakra vyčerpávající. To asi ta moje radikální introverze. I když proč ne, je to těžké umění vydržet jen sám se sebou.

Převeliká škoda, že jsem toho neviděla více z KVIFF. Zaškrtaný program a filmy, které slibovaly! Takovouhle kulturu sdílím velmi ráda s Alicí, mám pocit, že to vnímá stejně .. nepovrchně. První projekci jsme si užily, druhou též, i když jinak. Mám jí to říct? Budu vypadat jako blbec. Ne, počkám, co se z toho vyklube. 5 minut. Marti, chápeš o co tam jde? Hlasitý anti-intelektuální úprk uprostřed sexu přes sklo. Arménské filmy, to fakt ne.

Tyhle kulturní zážitky mě živí hodně dlouho. Škoda jen, že je to nesdělitelná záležitost. Co já budu jednou vyprávět o šíleném a nevázaném vysokoškolském životě? Chybí mi Praha. Kdo by to čekal. Asi mám nakročeno k zamilovanosti, což může být pro mou persónu destruující. Stále mám čas k návratu do asketických končin samotáře a podivína. Ach, to léto je vždycky tak psychicky vysilující! Zlaté rutinní školní povinnosti.

Prý: blog není deník. Dobře, schovám si ty plitkosti zase do šuplíku. A budu zase cynická a vtipná, protože to je jedna z mála věcí, která mi jde.

Toto video mi mělo zůstat utajeno. Ten jeho napjatý výraz v krásný tvářičce, ještě je celej opocenej, tričko se mu lepí na tělo .. no .. léto, no .. a zase na mě útočí čistá forma testosteronu!

O víkendu se mi na ten koncík vůbec nechtělo, protože měl narušit můj učební plán. Říkala jsem

si, nebuď blbá, mrzelo by tě to. A taky že jo.

Editka konečně viděla, v jakým podmínkách to v Praze musím žít. A byl to fakt krásný den, i když jsme obě přijely vyčerpané, přeučené a bez valnější nálady. Megapizza nám jí zvedla. Chodov ještě víc, nejdřív jsme obdivovaly hadry, na které nemáme, tak jsme si daly aspoň zmrzku za třicet, abychom se do nich nevešly.

Žižkov je díra, ještě hnusnější než Jižák. Ale jezdí tam aspoň tramvaje. Akropolis schovaná mezi barákama, ale každý nás tam ochotně odkazoval. I bez vyzvání, páč mé výlevy zase slyšela celá čtvrť.

A ani mi ten Akropolis nepříjde s odstupem půl dne tak hnusnej, jak se zdálo. S předkapelou jsem se nějak unavila, ubýval vzduch a Beatles mě nikdy moc nebrali. Charlie Straight jsou ovšem geniální. Albert je neuvěřitelně roztomilý v projevu, ale ďábel na pódiu. Červené gaťky mu sluší více jak Michealovi J. Jeho kolega hrající na klávesy je převelice talentovaný a sympatický, neschopné lidi bez nadání vždy fascinují všestranně geniální jedinci. Je to mimochodem ten v brýlích.

Nějak mě tam ta atmosféra dostala, možná to bylo tím, že jsem se kvůli Slámovi dobrovolně zavřela na pět dní doma. Najednou zase lidi, co umí ocenit kvalitní práci a co si umí užít okamžik. Jako ten truloš, co stál vedle nás a dvě hodiny neotevřel oči a jen sebou kroužil. Psycho.

Mohla jsem si odnést trsátko jako suvenýr, ale jsem blbá. Spadlo přímo přede mě. Shýbám se a nějaký kluk před mou hlavu vrazí svojí hnátu a trsátko přišlápne. Byla jsem asertivní a trsátko jsem vydobyla. A poté přišel dementní nápad - hele, jestli jste takoví fandové, já vám to trsátko dám. Chňap a bez vděku už bylo trsátko v kapse toho debila. Hodná = blbá. Hlavně v Praze.

Ale i bez trsátka jsem konečně zase zamilovaná - do Charlieho S. Život má aspoň jednou za tisíc let smysl.

Takže děkuju Editce, že šla, i když slyšela jen jednu jejich písničku. A že vypadala, že jí to nenudí.

Jdu se učit. Říkala jsem si - buď mě to dodělá, nebo nabudí. Ani jedno - už je mi ta zítřejší zkouška fuk. Úleva.